Když se vyjmenují jednotlivé ismy a časově správně seřadí, řekne se, o co v nich šlo, kdo s tím začal a kdo se pak přidal, vznikne „lineární příběh“ dějin umění  dvacátého století. Tenhle příběh má hlavu a patu a cosi v něm odněkud někam vede, takže ho většinou docela slušně umíme a pleteme si jenom detaily. Umíme ho také nejspíš proto, že žádný jiný neznáme.

Tenhle příběh ale má svoje problémy. Jednak není úplně stoprocentně jisté, že je nejsprávnějším popisem toho, co se v umění ve dvacátém století dělo a jaký to mělo smysl, ale o tom výstava není.

Druhým a daleko podstatnějším problémem je to, že naprostá většina umění a uměleckého provozu dvacátého století ve skutečnosti existovala úplně mimo tento příběh, že se většiny umění tento příběh vlastně skoro vůbec netýkal. A o tom výstava je a je o tom dokonale.

Přesněji, výstava je o jedné části toho, co je „mimo příběh“, o akademické malbě aktů a akademické portrétní malbě první poloviny dvacátého století .

            Divák projde kolem více než čtyř set obrazů označených jenom zpřeházenými pořadovými čísly. V katalogu si podle čísla sice může najít i autora, název a vročení, ale hledejte více než čtyřistakrát v katalogu… Většina návštěvníků se na kurátorku Rakušanovou za tenhle nápad upřímně vzteká, zbytek kolem obrazů jen rezignovaně brouzdá.  Myslím, že smysl nápadu je v otázce: „Proč byste měli vědět, kdo maloval zrovna tenhle obraz, když je to úplně jedno?“ A ono to jedno skutečně je. I ti nejotužilejší návštěvníci přestanou v katalogu listovat nejpozději v polovině výstavy.

            Prvním smyslem výstavy je ukázat, jak široká oblast umění nebo „umění“ je „mimo příběh“ a jak zjednodušené představy tedy o dvacátém století máme.

Druhým smyslem výstavy je, že i oblasti „mimo příběh“ mohou mít své posuny a svůj vývoj, ale že je o nich třeba uvažovat jiným způsobem a na základě jiných kritérií, než jsme zvyklí z umění „uvnitř příběhu“.

Třetím smyslem výstavy je, že se stává počátkem vyprávění vlastního příběhu toho umění, co je mimo onen zatím jediný „linární příběh“.

Druhý a třetí smysl ale spíš než z výstavy samotné je snazší pochopit z dokonalé publikace, která výstavu provází.

Dobře radím: Jděte se na to podívat, před takovou prací, výstavou a knihou je třeba smeknout. Je to čin.