Tohle zase není odpověď na nějakou otázku, ale povídání o sborníku textů o sběratelství.

Mít a být, sběratelství jako kumulace, recyklace a obsese.
Martina Pachmanová, ed.,
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2009
Cena 420,- Kč

Sborník předmluvou uvádí editorka Martina Pachmanová, následuje jedenáct  autorských statí, pět rozhovorů, čtyři překlady a rozsáhlá bibliografie.Téma sborníku krouží zejména kolem slov sbírat a shromažďovat a sahá tedy od vybírání odpadků z popelnic až po sbírání obrazů české avantgardy i když podtéma sběratelství v konvenčním slova smyslu, tedy jako budování koncepčních sbírek, svým rozsahem ve sborníku mírně převažuje.

Bibliografie obsahuje 130 titulů, z nichž pouze osm z nich je českých. Chybí sice významná práce Lubomíra Slavíčka „Sobě, umění, přátelům“, která vyšla v prvním pololetí loňského roku, do bibliografie sborníku se tedy dostat mohla, ale i s touto korekcí by poměr cizích a českých titulů  byl 122:9.Bibliografie sborníku tedy sama o sobě vydává varovný signál o naprosté absenci fenoménu sběratelství  v rovině českého uměleckohistorického, společenského a nakonec i etického povědomí.

Chybí-li literatura, chybí například i obecněji přijatá typologie sbírek, sbírání a sběratelských motivací, chybí tomu odpovídající terminologie, chybí samozřejmě i reflexe toho, jakou hodnotu společnost sběratelství přiznává, pokud si ho vůbec všímá. Důsledky se přirozeně promítají jak do jednotlivých statí, tak do skladby sborníku jako celku. Autoři se v tématu pohybují někdy poněkud intuitivně a často si sběratelství sami účelově definují tak, aby odpovídalo jejich argumentaci. Při tom patrně někdy vycházejí spíše ze znalosti krásné literatury než ze znalosti reality. Například jen v úvodních dvou textech je jmenováno pět literárních postav sběratelů, ale ani jeden sběratel skutečný. To je situace, kdy je sběratelství bezbranné a zranitelné samo o sobě, natož na rozhraní s jinými obory. Může se pak opravdu dostat až do souvislosti s obsedantně kompulsivní poruchou, aniž by někdo konstatoval, že souvislost třeba sbírání obrazů se sbíráním odpadků je pouze souvislostí etymologickou a pokud zaslouží pozornost, tak nejvýš filologickou.

Přesto, že s řadou textů sborníku by bylo možné polemizovat, za pozorné přečtení stojí všechny. Například vynikající stať Márie Oriškové, Kultúra a konzum: konvergencie múzea a obchodného domu mimo jiné přesvědčivě připomene, že je dobře nezapomínat slovenštinu.

Určitě výsadní postavení má stať Miroslava Petříčka Štěstí sběratele, která sborník zahajuje. Petříček projevuje až podezřelou empatii pro některé parapsychologické jevy, které se při sbírání objektivně dějí, ale nemůže je pochopit nikdo jiný než sběratel.Jednotlivá poněkudmetaforickyrozostřenáautorovatvrzení však ne vždy platí o sbírání obecně, byť se tak tváří.

Zjednodušující předpoklad, že existuje jen jedno sbírání, jen jeden sběratel a jen jedna ideální sbírka, najdeme ve sborníku vícekrát. Pokud ale pojem sběratelství nebo sběratel dále nestrukturujeme, je obtížné vyslovit větu, která už o tématu něco říká, ale ještě to není nesmysl. „Sběratel není historik, ani teoretik. Ale není to ani praktik, ani laik,“ píše Petříček. To je hezky řečeno. Jenže z toho vyplývá, že třeba Dr. Vincenc Kramář buď nebyl sběratel, nebo nebyl historik a teoretik…

Petříčkova stať ale rozhodně nezaslouží ironizování přinejmenším proto, že sbírání a sběratele v nejmenším nijak nedehonestuje, což v porovnání s překladovými texty Baudrillarda, Belka a Muensterbegera je přístup téměř objevný a průkopnický.

To, že jsou ve sborníku tyto překlady publikovány, je ovšem samo o sobě nesmírně cenné a navíc pikantně poučné. Dovolím si několik citací.

„Jestliže sběratel není maniak bez naděje, a to právě proto, že sbírá objekty, které mu jistým způsobem zabraňují, aby reagoval až k naprosté abstrakci (delirium), potom ani diskurs, který o nich vede, nemůže z téhož důvodu překročit jistou chudost a infantilnost.“ Jean Baudrillard.

„Vedle důrazu na majetnické vlastnění je však (…) součástí sběratelství i důraz na zištné konání.“ Russel W. Belk.

„Nic z toho, co jsem tu zmínil, by ovšem nemělo být chápáno tak, že hodláme zlehčovat potenciální problematické aspekty sběratelství, které bývají příčinami rodinných svárů, nebo význam skutečnosti, že se sběratel izoluje od účasti na světovém dění a že jeho zájem věnovaný věcem vytěsní zájem o lidské bytosti…“ Russel W. Belk.

„Přestože veřejnost nemusí zacházet tak daleko, že bude většinu sběratelů legitimně uznávat jako osoby podílející se na seriózním uměleckém, historickém nebo vědeckém provozu, v převážné části soudobých kultur zastávají ti, kdo sami nesbírají, ke sběratelství tolerantní a implicitně chápavý postoj.“ Russel W. Belk.

„Zatímco ostatní lidé si jdou vlastní, nezávislou cestou bez potřeby vzorů a jen s malými či vůbec žádnými ohledy na to, co je právě v módě, mnozí sběratelé mají sklon podléhat vlivu současných trendů a názorů jiných sběratelů, expertů nebo obchodníků.“ Werner Meunsterbeger

V rámci diskursu tradičně levicově orientovaných humanitních kateder některých západních universit jsou patrně podobné formulace přijatelné, přeneseny bez komentáře do našeho prostředí, ale působí spíš jako nekompetentní arogance  neomarxistického střihu. Z přeložených textů sběratel totiž celkově vychází buď jako bezohledný asociální hamoun nebo jako zmatený infantilní trouba. Těžko uvěřit, že i historici nebo teoretici umění takto vnímají aktivity, bez kterých by jejich vlastní obor patrně vůbec neexistoval. Poselství uvedených postojů však čeští autoři statí většinou bez distance přijímají.

O tom, že sama  editorka Martina Pachmanová ale sběratelství asi úplně přesně takto nevnímá, nenápadně svědčí jedna věta z úvodu, ve které mluví o publikovaných rozhovorech s konkrétními sběrateli. Tam se totiž objeví alespoň letmá zmínka o souvislosti sběratelství s něčím smysluplným: „I z těchto autentických výpovědí je evidentní, že sběratelství není jen studium, znalectví, klasifikace, systematizace, směna či akvizice a prodej, tedy vědění (zdůraznil mT) a dovednosti, ale také láska, posedlost a vášeň…“  Je to ale bohužel v celém sborníku evidentní právě jenom z těchto rozhovorů. To, co je na sběratelství zásadní a nesporně pozitivní, není zřejmě badatelsky dost sexy.

Světlou výjimkou je kromě statě Petříčkovy už jenom stať Od Wunderkammeru k  bleskojistkám… Petry Koníčkové: „Dnes již sice na sběratelství a na lovu nezávisí naše existence, ale přesto bychom bez sběratelství byli nejen chudší o některé radosti, ale v mnoha oborech bychom nevěděli, jak věci vznikaly a jak se vyvíjely. Sběratelství je plným právem považováno za pomocnou historickou vědu.“

Staré sběratelské pravidlo: Sbírat se dá jenom to, co existuje, a ne to, co by existovat mělo, a výsledná sbírka, v tomto případě sborník, vypadá tak, jak vypadat může, a ne tak, jak by možná vypadat měl. Zaplať pánbu za sborník Mít a být.

Michael Třeštík